Deník iDnes má velkou zásluhu o to, že občany pohotově informuje o vývoji událostí kolem projektu věžové obytné budovy Šantovka Tower v Olomouci. Článku redaktora Michala Poláčka z 9. 11. 2015 však musím vytknout, že svým pojetím zastírá podstatu celého problému. Jde totiž o to, že investor chce tuto věžovou budovu postavit v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace a že tento záměr proto odporuje zákonu o památkové péči. Investor nepochybně věděl, že se jeho projekt dostane do rozporu se zákonem. Spoléhal se však podle mého názoru na to, že se mu různými kličkami a na základě dobrých vztahů s olomouckou městskou správou podaří zákon obejít. Není to tedy tak, že by existoval nějaký odvážný projekt a že by mu město Olomouc schválně házelo klacky pod nohy. Olomoucká městská správa se proti věžové budově Šantovka Tower bránit musí, protože stavba tohoto mrakodrapu odporuje zákonu. Bylo by pěkné, kdyby deník iDnes sledoval, proč je obrana města tak liknavá a proč tak poskytuje investorovi velký manévrovací prostor. Věřím však tomu, že další stati tohoto deníku o olomoucké kauze přinesou na tyto otázky odpověď.
Měsíc: Listopad 2015
Nejvyšší správní soud radí jak se bránit proti Šantovka tower
Zásadní argument do kauzy Šantovka tower zřejmě vnesl na konci září Nejvyšší správní soud. Z pozorného čtení rozsudku NSS č. 4As 81/2015-120 de facto vyplývá rada adresovaná Statutárnímu městu Olomouc použít nástroj stavební uzávěry, aby se obešla nesplnitelná podmínka včasného schválení změny územního plánu. Již před lety přišli s podobnou radou městu zástupci našeho spolku, ale nesetkali se s kladnou odezvou. Kauza se tak už tehdy mohla vyvíjet zcela jinak a nedostala by se do tristního stádia, v němž teď město musí vynakládat mnohem víc energie, aby uhájilo své zájmy. Držíme mu však palce! Stále věříme, že zákon a veřejný zájem jsou pro zástupce města prioritami.
Vyjímáme z rozsudku (pozn.: navrhovatelem je myšlena společnost SMC Development, odpůrcem Statutární město Olomouc)
[76] V neposlední řadě je v tomto směru nutné poukázat na kasační stížnost navrhovatele, v níž požaduje, aby krajský soud tuto část zrušil s okamžitou platností s tím, že by poté odpůrce vydal rozhodnutí o stavební uzávěře. Nejvyšší správní soud již vysvětlil, že nepovažuje za vyloučené, aby krajský soud zrušil územní plán k určitému datu a aby následně byla pro dané území vydána stavební uzávěra. Pokud se tedy následně postaví na jisto, že nebude možné přijmout změnu územního plánu včas a pokud budou splněny podmínky ustanovení § 97 a násl. stavebního zákona, nevidí Nejvyšší správní soud důvod, proč by odpůrce nemohl vydat rozhodnutí o stavební uzávěře, aby tak předešel obtížím, kterých se ve své kasační stížnosti obává.
[58] Nejvyšší správní soud rovněž považuje za nutné při posouzení legitimního očekávání navrhovatele zohlednit i další okolnosti případu, které spatřuje v tom, že navrhovatel již od ledna 2008 měl informaci, že jeho projekt je problematický právě z hlediska výškové regulace vzhledem k nutnosti ochrany městské památkové rezervace. Rovněž předmětné usnesení z 5. 8. 2008 odkazuje na důvodovou zprávu, která také poukazuje na problém s výškou projektu. Pokud tedy navrhovatel, vzdor vědomí obsahu sdělení odpůrce ze dne 17. 1. 2008 o problematičnosti výšky zástavby, se neseznámil ani s důvodovou zprávou k usnesení ze dne 5. 8. 2008, dospívající k týmž závěrům, a vycházel pouze z obecně formulované podpory rady města, která obsahovala de facto pouze proklamaci toho, že daný záměr bere odpůrce na vědomí a že jej bude považovat za relevantní jako možné řešení dané oblasti, nepostupoval navrhovatel zjevně dostatečně opatrně, rozumně, logicky a s péčí řádného hospodáře, neboť své údajné legitimní očekávání stran investice, jejíž náklady sám vyčíslil v řádech miliard korun, zakládal na tomto zcela obecném a nekonkrétním příslibu. Při zohlednění složitosti problematiky umístění komplexu staveb v blízkosti městské památkové rezervace, čehož si navrhovatel musel být vědom minimálně již od ledna 2008, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu tvrdit, že navrhovatel mohl zakládat svou jednoznačnou víru a důvěru o realizovatelnosti jeho záměru jen na zcela nekonkrétním usnesení rady odpůrce. Krajský soud v tomto směru správně poukázal na to, že legitimní očekávání navrhovatele by mohl zakládat zcela jiný instrument, a to územně plánovací informace, nikoli usnesení rady odpůrce, a to zvláště za situace, kdy se rada vyjadřovala k otázce, k jejímuž závaznému řešení fakticky neměla jakoukoli pravomoc.